Konzervanti

"Let ptáka - toť hádanka, která nedá spát nejednomu fyzikovi." Pronesl nahlas zadumaným hlasem pan Plůcek, který seděl již dvě hodiny sám v hospodě U Kalicha, vida, že si k němu přisedá nově příchozí host. "To jest zatrolený problém," dodal smutně a upil další mocný doušek ze svého půllitru.
Host, který si k němu přisedl, nevěda co na to říci, napil se též ze svého půllitru a počal se rozhlížet po prázdném lokále. Z jeho průzkumu ho vytrhl opět pan Plůcek.
"Vono se jim může zdát, že na tom nic není, že je to taková prachvobyčejná věc - mávají křídly, tak letí. Ale já vám říkám, že tak jednoduché to není. Vezmou si třeba tu" - učinil další mocný doušek - " tu přitažlivost zemskou. Když jich tady dneska vyhodí z hospody, tak se zase vrátí zpátky na zem. A vědí proč? No právě díky té přitažlivosti. Vona je to stejně zajímavá věc tahleta přitažlivost. A vůbec je na světě mnoho hádanek, které se i přes dnešní úroveň vědy nedají dosti dobře osvětlit.“
Svůj projev přerušil informací veledůležitého charakteru. "Pane Machour, ještě jednu Plzeň," zavolal přes celou hospodu na výčepního.
Dívaje se smutně do prázdného půllitru, spustil na hosta nový příval myšlenek.
Já jsem kupříkladu dneska v noci měl moc velezajímavý sen. Nejdřív jsem viděl naši vesnici, tak jak je. Jak po ní chodí lidi, občas se zastaví u sousedů vypůjčit si kousek té mouky nebo vajíčka, zeptat se na tohleto nebo támhleto. Pak se to celé zvrtlo a viděl jsem tu naši ves takovou jakoby zamženou. A viděl jsem lidi, jak ráno všichni vyšli ven a pozdě odpoledne všichni přišli domů. Sedli si na židli a celý večer se dívali do stěny. Už tam nechodil pošťák, ani lidi se navzájem nenavštěvovali, jenom každej člověk měl několik svých holubů a když chtěl s někým mluvit, nebo někomu něco vzkázat, tak vypustil holuba a na nohu mu umístil nějakou ... jak se to jenom jmenovalo ... jo, už vím, připevnil tam ňákou ekzémesku. Pustil holuba, kterej doleletěl až k tomu druhému člověku. Ten si zprávu přečetl, holubovi zakroutil krkem a dal ho do spíže, na polívku a poslal nazpátek svého holuba se zprávou, že tu původní zprávu dostal v pořádku.“
Odmlčel se na chvíli a pak dodal. „A teď mi řekněte, co si o tom mám myslet. Jak si ten sen vyložit? Může vůbec dnešní věda podat relevantní odpověď na tyto otázky?"
Jeho protivník plaše zamrkal na pana Machoura, jestli by mu jako jen tak náhodou nepřišel na pomoc. Pan Machour totiž celou dobu pozoroval jejich jednosměrný rozhovor a potutelně se usmíval. Znal pana Plůcka dlouhou dobu a věděl o jeho sklonech k filosofování týkající se fauny i flóry s prvky mezilidské komunikace.
Pan Machour vypnul hruď a důležitým krokem rázoval k jejich stolu. sklonil se k panu Plůckovi, opřel se oběma rukama o stůl a povídá: "Už zase pane Plůcek, už zase?"
Všichni v hospodě - až na nové hosty - znají jeho oblíbené pojednání o ptáku, holubech a ek..jak s to jmenuje.. čemsi s ekzémem. Ono se mu totiž takové sny zdají obden.
Většinou ho nechají vymluvit a pak raději stočí řeč na jiné téma, například takto: "Aha, ptáci, máte pravdu, to jsou zajímavá zvířata. A co teprve ti holubi, ti co létají s poštou, to jsou velezajímaví ptáci. A myslíte, že létají holoubátka? No snad ne, to by totiž byla škoda, zrovna se mi peče v peci. No to bude pochutnání.." a takto se dostanou až k přízemním tématům, v tomto případě k jídlu. To si pak pan Plůcek zakaboní a odsedne ke svému stolu.
Sedí v rohu a dívá se do zdi. Vypadá to, že sní. Jen on ale může vnímat tak jasně ty obrysy jednoúčelových holubů, kteří svým majitelům slouží jako jediná spojka s okolními holubáři. Vidí tu zadušenou komunikaci. Vidí i zmařené holubí životy.
To první ho netíží, lidi si s tím nějak poradí.
Ale to druhé? Kdo se zastane holubů? Kdo se zastane těch létavých kamarádů? A že jsou nepřátelští k sochám? Pche, pouze jim zabírají životní prostor, tak se brání.
Vlastně, bráno do důsledku, všichni a všechno zabírá prostor holubům. Ale nevěděl, jak jim pomoci. Až doteď. Až do dnešního dne, až do této chvíle.
"Pane Machour, teď mě bylo napadeno - vytvoříme klub. Nene, vytvoříme hnutí! Hnutí za holubí hyperrenesanci. Stručně HHH. Háháhá. Haháá, mám to. To je ono! Pane Machour, přineste nám ještě jednu, i tomuto pánovi - mám co slavit. Můj život právě opět dostal smysl!"
Pan Machour zálibně pozoroval košatá gesta pana Plůcka, jehož ruce při vypravování o holubech mocně mávaly vysoko nad stolem a úspěšně tak plašily poletující mouchy, které hledaly vhodné místo k usednutí. Jeho protiřečník v monologické rozpravě sledoval ony ruce taktéž, avšak hostinský postupem času dal přednost hloučku zmatených much, které již unaveny od neustálého uhýbání, rozhodly se k letu odpočinkovým tempem k nedalekému silně zaprášenému lustru. Ale jak projev pana Plůcka přisuzoval stále větší a ospravedlnitelnější práva a ochranu holubům, začal si hostinský postupně uvědomovat, že by to mohlo znamenat konec pečených holoubátek, konec toho jemného dozlatova upečeného masíčka, které je tak lahodné a rozplývá se na jazycích hostů i na jazyku jeho maličkosti. Kdož ví zda by to skončilo jen u holoubátek. Co kdyby se ono hnutí časem rozšířilo i na kuřata a jinou také celkem chutnou drůbež? Co by si pak počal? Co by nabídl hostům, kteří jsou zvyklí na chutné pokrmy jeho hospůdky? To by mohlo znamenat konec spokojené živnosti. Tyto představy počaly v oběhovém systému samotného pana hostinského prudce zvyšovat tlak, až mu bylo dáno zpozorovati, že se mu potí čelo. Uvědomil si, že nesmí dopustit, aby se ony holubisticko-ideologické manýry volně šířily po jeho lokále a dostaly se snad i mimo něj. Dobře věděl, čeho je pan Plůcek schopen, když má tvořivou slinu. Jak své sny leckdy dokáže dotáhnout až k úspěšné realizaci. Někdy jde dokonce až za hranice svých vlastních myšlenek.
Měl dobře v paměti uchovánu jednu takovou snovou logiku pana Plůcka, kterou tu zapředl před léty.
Viděl to jakoby to bylo dnes. Jak pan Plůcek v téže místnosti pronášel své výklady o divokých prasatech. Jak dokáží během jedné jediné noci rozrýt velký kus lesa. A jak se rozhodl divoká prasata využít v polnohospodářství místo pluhu. Svůj sen také bohužel realizoval.
S pomocí několika hajných sehnal asi deset divokých prasat do velmi chatrné ohrady z králičího pletiva vyztužené dřevěnými kolíky, kterou umístil na své pole. Ohrada se dala přemísťovat po celém poli, neboť byla velice lehká. Nutno dodat ke cti pana Plůcka, rozeného to šetřílka, že byla i skladná, o čemž se bohužel všichni za několik dnů mohli přesvědčit.
Několik dní po instalaci prasat do ohrady došlo k nečekané události. V ten osudný den rozbyl svůj stan v přilehlé vsi cirkus ....
V tom si hospodský uvědomil, že komukoliv kdy tuto historku vypravoval, nikdo jí nevěřil ani zblo. Tak byla strašná a děsivá.
Proto jí zde ani autor nebude vypravovat, neboť laskavý čtenář by jí stejně nevěřil a autor tím ušetří několik stránek nezajímavého čtení, ve kterém jsou hlavnímy aktéry hašiči, prasata, slepice, četníci, zmatené místní obyvatelstvo, několik zbořených domů, provalená hráz rybníka a poničená obecní bažantnice.
Najednou si hospodský uvědomil, že se tak dalece zamyslel do minulých vzpomínek, které byly tak barvité a věrné, že se tím snad i podobal panu Plůckovi a vůbec si nevšiml, že přísedící soused se již kladně vyjádřil k založení a podpoře hnutí za holubí hyperrenesanci. Dosti ho to mrzelo, neboť neslyšel ještě jediného slůvka od onoho pána. Měla to být snad jediná slova, která dnes pronesl? Pokud ano, je to škoda, že je propásl, když byl zabrán ve vzpomínky na onu strašnou příhodu s prasaty.
Chvíli o tom ještě přemýtal, ale pak sklouzl opět k záchraně požitků pro chuťové buňky své a ostatních hostí a silným hlasem překřičel řečníka: „Stejně abyste mohli založit nějaké hnutí, musí vás být nejméně pět lidí. Musíte mít nějaké předsednictvo, stanovy a takové různé parafernálie. Já bych vám doporučil,“ počaje se ušklibovat, „inspirovat se známým hnutím SHS. Víte co je to SHS? Před časem na Slovensku chtěli založit Spolok Hamblivých Slovákov. Museli si zvolit předsednictvo a dohodli se tedy, že do předsednictva by měli dosadit lidi, kteří jsou najhamblivejší. A v tom narazili, heh. Protože ti najhamblivejší se styděli na tu schůzi vůbec přijít.“
A počal se mocným a upřímným hlasem smát na celý lokál, až vibrace linoucí se z jeho úst roztřásly klenice na pultu a zavěšené lustry, což vyplašilo mouchy, které na nich doteď poklidně seděly.

Přísedící soused se potutelně pousmál pod vousy. Že by tentokrát tomu Machourovi něco vyvedl? Měl na to chuť už od té doby, co mu Machour na poli vysekl v pšenici sprosté obrazce. Vyrojilo se tam pak kolem plno jakýchsi důležitých lidí s bzučícími přístroji v igelitových pláštích, říkali si piktogramáři. Zdupali mu pole a jak rychle se obrazce objevily, tak rychle to stádo hovězího zmizelo.
"Já vám s tím pomůžu. Přece víte, že mi říkají 'doktore od pole'. V právu se vyznám, s paragrafem ulehám i vstávám. Nutné registrace vyřídím za vás, jen s tím počtem členů bude trochu problém. Pan od pultiku povidá pravdu, musíme obstarat ještě tři hlasy."
Pan Plůcek se smutně rozhlédl po lokále. Jen samý nenažera a vyžírka.
"Nikdy mě neposlouchali. Šel bych k nim s holubím srdcem na dlani a oni do něj zabodnou vidličku! Je téměř nemožné přesvědčit kohokoliv v obci o dobru našeho spolku," zamyslel se pan Plůcek. Po pár okamžicích zvedl hlavu a s malou nadějí v hlase povídá: "Vlastně až na jednoho člověka - má láska z obecní školy, Matylda, s tou jsem si na holuby hrál, když jsme byli malí."
Soused (dále v textu jej budeme nazývati doktorem, jelikož jeho jméno je poněkud dlouhé na bězné použití, ba ještě delší jak tato věta) svraštil čelo a zamyslel se. Svůj zrak otočil o čtvrtinu makového koláče k vedlejšímu stolu. 'Máme tu jednoho - jak bych to řekl - obecního přihloupka. Každý zná Jeníka Kokostíka. On za dobré slovo udělá cokoliv. A já za ty obrazce jsem ochoten to dobré slovo utrousit. On by to byl takový bílý kůň, v jeho případě bílý koňýk. To zní dobře, ať ten Machour ví, zač toho loket jest!'
"Pane Plůcek, vím ještě o někom. Sice má příbor na svém místě, ale se založením by nám mohl pomoci - znáte Jeníka, že?"
Pan Plůcek obracel jeho slova v uších, kladívko jakoby nechtělo klepnout a kovadlinka jak z gumy. S nelibostí přemýtal, zda osud spolku může záviset na někom, kdo k holubům nemá vřelý vztah. Vlastně i ten doktor se mu začínal zdát jakýsi podezřelý, zda plně doceňuje holubí duši, její niterní čistotu a obětavost s jakou člověku slouží od zrození po sekáček. Jestlipak on je opravdu veden těmi nejčistšími pohnutkami?!
Chvíli doktora hypnotizoval mžouravým pohledem s prvky mlaskavého nátlaku. Pak ale rezignoval, jelikož si uvědomil, že ve dvou spolek přecejen nestvoří a doktora i s Jeníkem vzal na milost. Pořád ale ještě chyběl jeden budoucí člen, bez něho je HHH jen snem.
V myšlenkách začal slevovat ze svých požadavků: 'Přece bude bohatě stačit, když aktivním členem budu já sám, možná i Matylda a ti ostatní můžou zastávat zcela jiné funkce, třeba právník, zahradník, odbornik na zrno, pletivář, co chtějí. Hlavně ten spolek založit a já si ho už pevnou rukou povedu.' Hloubal dále, kde by tedy dalšího člena sehnali.
"Pane doktor, co tak kdybychom složili hymnu pro náš spolek? Na chytlavý text by se snad mohl někdo polapit..."
Pan Plůcek rozrachtal své mozkové závity ve snaze překvapit doktora alespoň pár slovy. Vnitřně se naladil na vlnu holubího vrkání a v myšlenkách hladil svá křídla. Ten klouzavý pohyb jej mimořádně uklidňoval - je to jako když vám matička prohledává vlásky od malých breberek. V tyto chvíle si ovšem musel dávat pozor, aby se zobákem neohnal po mušce poletující kolem. To se mu stávalo dříve a nepůsobilo to na okolí dvakrát nejlépe. Chtěli byste snad s takovým clověkem sdílet stůl či řeč?
Zatímco se pan Plůcek duševně připravoval, na druhé straně stolu se mezitím usilovně pracovalo. Doktor se zebe potil jeden verš za druhým. Po pár minutách byl hotov: "Pane Plůcek, jak by se vám líbilo těchto pár slovních obratů?"

Vrků, vrků, vrků,
letí holub z mraků,
hodím po něm karafu,
střelím po něm z praku...

"Dóóst už," vyškočil pan Plůcek.
"Ale to nejlepší teprve přijde, poslechtěte..."
"Ne, ne, ne," kroutil hlavou pan Plůcek, ruce co nejtěšněji přilepené na uších.
Doktor pochopil, že nezačal z nejlepšího konce. Propagátorské verše by teprve následovaly, ale pan Plůcek už o ně nestál. Alespoň tak usoudil z jeho mhouřivého nesouhlasu, jímž doktora proklál každou lichou sekundu.
Poté, co se pak Plůcek dosyta vynadíval a uklidnil se do té míry, že sevření čelistí již nemělo sílu žraločího skusu, uchopil tužku a začal psát na pivní tácek. Po pár minutách se pochlubil s tímto:

Vrkám dobře, vrkám rád,
s hrdličkou jsem kamarád.
Chtěl bych s ní i vrkat víc,
vyznat se jí z plna plic.
Však v jednom kuse ve voliéře,
vrká s jiným o nevěře.
A já už vím, copak s tím,
já ji totiž usmažím!

Doktor pozvednul obočí. Zapochyboval, zda panu Plůckovi vůbec dobře porozuměl. Ale jak by nemohl? Stojí mu pak ten Machour vůbec za to? "Pane Plůcek, co kdybychom onu veršovou symfonii přenechali jemné matyldině ruce?"
Pan Plůcek se zastyděl, uvědomil si, že až příliš otevřel své nitro a rád doktorovi přitakal.
O dvě hodiny dříve a o dva metry hlouběji.
Bába Zdražilová zlomila zahradní motyčku o něco tvrdšího
než byla zahradní motyčka.
"Železobeton?" zdesila se ve tmě štoly pod hospodou Součková.
"Ale ne, sekla sem se do jater. Každopádně motyčka je v háju.
Hókni na ženský ať mi pošlou z kolny novou."
"Máňooooo novééé vercajk!"
Požadavek putoval přes všechny články živého řetězu
až na začátek 40 metrů dlouhé chodby, aby k Zdražilové
dorazil po deseti minutách rohlík se šunkou.

I přesto, že se snažily přítomné dámy co nejvíce křičet,
stále se jednalo o tichou poštu svého druhu.
Průměrný věk článku živého řetězu se totiž pohyboval nad hranicí osmdesáti let, a tak by jej možná někteří odborníci označili pouze jako "řetěz" a slovo "živý" by raději taktně vypustili.
Nelze se tedy divit, že docházelo často k informačnímu šumu,
v tomto případě k šunce.

"Takhle se tam nikdy nedostanem! Takhle se nedá pracovat!" zaklela
bába Zdražilová zírajíc nevěřícně na rohlík. "Ani mi to nenamažou máslem!"

O hodinu padesát později Pan Plůcek o dva metry výše mlčel.
"A kde jsou vlastně všechny ženský," zeptal se pan Plůcek
zamyšlený nad náborem členů.
"Je čtvrtek. Mají Aerobik," odvětil mu doktor.
"Ty báby nemají rozum. Včera jsem je vyháněl z pole - měly modelářský den. Dokážete si to představit? Každá letadlo v levé, berlu v pravé a už to valí, drn nedrn. Sem tam zakopnou, sem tam narazí do druhé, no co vám mám povidat. Téměř čtvrtina z nich se tam válela jak stádo velryb ještě v deset v noci. Machour prý ještě ráno viděl obecního Zetora, jak pendloval mezi polem a domovem a odvážel je zpátky."
Kdyby ale pan Plůcek alespoň tušil, co se skutečně událo, byl by velmi překvapen. A nejen on.

Ono představte si tlupu vdov, s minimem dobytka a ještě menší rodinou. Celý den není do čeho popíchnout, televize za oknem dává rok co rok stejný seriál, tak čím se zabavit?
Jednoho dne se takhle u kamen sedící bába Zadražilová zvedla a uvědomila si, že jako teda z toho života nic nemá a že teda by ho ráda nějak naplnila, obzvláštnila. No představte si co chcete - prostě ji chytila důchodcovská míza. Následně vyhrabala noviny ke spálení a hledala inspiraci. I padlo jí oko na prorocký článek pojednávající o tom, jak za třicet let povede metro z Prahy až do Kladna.
A zrodila se myšlenka: vykopeme s holkama tunel od Lípy ke kravínu a zpátky. Herdek, to je nápad. Zajiskřily jí oči, když si představila, jak poprvé vjíždí mašinka do podzemí.
Následující odpoledne oběhla ostatní budoucí kopáčky a akce se dala rychle do pohybu. Nářadí jim zůstalo většinou po odpočívajících mužích a chuť narůstala den ode dne. Postaraly se i o to, aby ostatní vesničani žili v domění, že báby se na stará kolena učí aerobiku, letadélkářství a orientačnímu běhu. Nikomu už nebylo divné, že aerobik cvičí od osmi ráno do pěti odpoledne, nezřídka do osmi večer. Prostě se o ně nikdo příliš nestaral. Lidé byli rádi, že na ně neciví z okna šedesát párů očí, kdykoliv potřebují projít vesnicí.
Ve skutečnosti pak většina bábin hloubila a hekala pod zeminou a pouze pár nastrčených figurantek simulovalo činnost, případně mátlo svou zdánlivou nemohoucností jako tentokrát na poli pana Plůcka.
Práce jim pak šla od ruky, i od nohy - od čehokoliv, čím si která troufala zapojit se.

(Abychom ale byli objektivní a příliš v myslích nenadržovali těmto našim bojovnicím, musíme přiznat, že ne vždy se jim vedlo. Modelářské dny - a především dny orientačního běhu - nezřídka přinášely své oběti v podobě zatoulaných členek sklerotického věku. Na ztráty většinou četa přicházela až ráno po srazu, což vysvětluje i ranní akci se svážejícím Zetorem.)